Probirali jsme s tymem, ceho se kazdy z nas nejvice obava (v kontextu budovani click2streamu). Nekdo se bal toho, co kdyz se to fakt podari ve velkem – ze misto srandy, kreativity, improvizace prijde nuda, procesy a byrokracie. Nekdo se bal, ze nebudou penize. Nekdo, ze bude muset dat manzelce za pravdu, ze nemel davat vypoved na teplem korporatnim mistecku. Atp.

Reknu Vam, ceho se bojim ja.

Asi jste slyseli takove to “cesta je cil“.

Mam to presne tak. Tesim se z toho kazdodenniho boje. S vedomim, ze konec valky je daleko, nemusi vubec prijit nebo nebudu vitezem. A to je hrozne dulezite z hlediska osobni pohody. Valka totiz muze skoncit a) necekane rychle (treba zbloudilou kulkou nebo uplne jinak) – pak uz nestihneme to, co jste planovali na “potom”. Nebo skonci b) necekanym vysledkem a clovek se bude muset zpovidat, pred soudem, pred bohem nebo pred sebou samotnym, jakych zpusobem bojoval.

Prevedme to do podnikani (ale stejne dobre to plati v osobnim zivote):

Pan Hlasek (kouc) mi nedavno rekl, ze plno manazeru se snazi bezet maraton sprinterskym tempem. To dlouhodobe samozrejme nejde. Nemuzete se vycerpat uz na ceste.

Jsem pripraven, ze se tu firmu, kterou stavime ted, nepodari dostat tak daleko, jak si prejeme. Byl jsem pripraven, ze nas neprijmou do yCombinatoru. Ze nesezeneme investory podle nasich predstav. A na vsechny ty scenare mam reseni. Nekdy sotisfikovane, ale nekdy jen flegmaticko-pragmaticke “no a co, nejde o zivot“.

Ale jedne veci se opravdu bojim – ze bych nekdy litoval prave toho zivota. Te cesty, kterou se snazim jit k cili. Lidi nesoudim podle toho co rikaji nebo ceho dosahli (vlastne mam despekt k autoritam), ale podle kazdodenniho rozhodovani. A tak se snazim chovat i ja (a nejsem sam se sebou uplne spokojeny 🙂 Ale mam nejake zrcadlo. Vidim ty chyby a snazim se poucit.).

Nebudu si vycitat, kdyz treba i zkrachujeme (coz se stane v dlouhem horizontu vetsine firmam, viz Kodak, Nokia, Rolls Royce atp). Kazdy kdo u nas pracuje vi, ze je stejne tak mozne ze muzeme “zitra zkrachovat”, stejne jako nas muze nekdo “pozitri koupit” za stovky milionu korun.

Prave proto, ze nikdy si nemuzete byt jisti co prijde (a jste blahovi pokud si myslite ze ano), je dulezite zit soucasnosti. Asi znate to “az dodelam/spoustim/prodam/dostuduju/nasetrim tak budu vic sportovat/cestovat/venovat se rodine/min pracovat… Porad to odkladate?

Takze se snazim jak o to, abych si ja osobne uzival soucasnost, tak o to, abych byl prospesny svemu okoli uz ted. Aby si mne vazilo ne za to, ze treba jednou, mozna, nekdy udelam neco cool, neco co zmeni svet. Protoze to se realisticky pravdepodobne nestane. Ale za kazdy den bez ohledu na budoucnost.

Z pohledu lidi, co se mnou pracuji to znamena, ze musi byt radi za to, ze se s nami vydali z bezpecneho pristavu na rozbourene startupisticke more.

A tahle smska, kterou mi poslal minuly tyden jeden z kolegu je malym dukazem, ze se to snad dari:

I kdyby nase firma ze dne na den skoncila, nelituju jedineho dne. Je to obrovska skola se skvelymi uciteli, po ktere uz nikdy nebudu jako driv 🙂 Dobrou kapitane.

Mam radost 🙂

PS: Hledame studenty na internship i lidi na parttime/fulltime na vsech moznych pozicich (obchod, marketing, design, vyvoj, administrace serveru, helpdesk,..). Napiste mi co byste chteli delat a treba neco vymyslime.