V únoru 2010 jsem měl bohužel v rakouských alpách větší srážku s jiným lyžařem. To zajímavé z celé “akce”, zejm. fungování rakouského zdravotnictví, rakouské policie a české pojišťovny jsem sepsal do toho článku, jednak pro zajímavost, druhak to může někdy někomu pomoci.

Vezměme to chronologicky.

Vlastní nehoda, ošetření na místě, zásah horské služby

Kolem poledne se stala nehoda. Já jsem měl nemalou sečnou ránu od lyže pod kolenem, druhý lyžař otřes mozku.

Pro zastavení většího krvácení je potřeba udělat tlakový obvaz. A ten se blbě dělá, když nemáte nic vhodného po ruce. Nejdříve jsme improvizovali šátkem, naštěstí jel kolem student medicíny, který měl lékárničku včetně termofólie.

Místní nás přesvědčovali, ať nevoláme evropskou 112 ale rakouskou 144. Nakonec jsme je tam nechali zavolat, dokázali lépe popsat kde jsme.

Horská služba dorazila cca po 20 minutách, prohlásila práci studenta medicíny za perfektní a rovnou mne převezli.

Ponaučení č.1: min. jeden člověk z týmu by měl mít lékárničku, např. Deuter First Aid Kit (velikost M), Tatonka First Aid Waterproof či HG Sport Turist.

Horská služba žádnou platbu nechtěla, ani identifikační údaje, prostě mne předali na spodní stanici lanovky záchrance. Možná to je hrazené státem, možná si údaje vezmou později od záchranky a třeba se s žádostí o náhradu ještě ozvou.

Všichni, kteří mi do této chvíle pomáhali byli super, ať přátelé, tak místní i horská služba. Poklona!

Ambulance

Záchranka mne převezla sanitkou (také se starali super, byli příjemní, snažili se mne rozptýlit atp.) k nedaleké ambulanci, přirovnal bych to k něčemu jako náš praktický lékař. Tam byli nepříjemní, nechali mne samotného sundat lyžáky, svléct lyžařské věci, “chodit” z místnosti do místnosti, neuměli anglicky. Rozvázali náš tlakový obvaz ze sjezdovky, řekli že s tím nic neudělají, převázali a řekli si o téměř 100 EUR. Mojí kartu to nebralo, s pojišťovnou (www.cpp.cz) se nehodlali bavit a dokud jsme nezaplatili, nepustili nás. Takže jsme platili cash.

Ponaučení č. 2: i když jste připojistění, budete potřebovat hotovost. Nezpomeňte si schovávat doklady pro proplacení pojišťovnou.

Chlapík ze sanitky říkal, že “doctors on ambulance usualy don’t carre”, takže to bylo asi normální – tj. přístup jako plno pražských restauracích, spoléhajících se na to, že už k nim turista nikdy nepřijde. Ale uklidňoval, že nemocnice je hodně dobrá (sám je lyžař a byl tam 2x) a že se nemusím se bát.

Nemocnice

Cca 15 min. jsem čekal na příjmu (byla fronta). Pak na první prohlídku (opět super přístup všech) a pak na rentgen. Tady jsem začínal tušit, že tady je přístup k pacientům jiný. Doktoři se představovali, podali mi ruku, neustále se mne vyptávali, řikali co se mnou dělají a proč a vysvětlovali co s tím mám a co se bude dít. Prostě jsem se cítil zapojený a věřil jsem jim. Musel jsem podepsat několik formulářů (v němčině), takže si vedle mne sedli a v kostce mi to přeložili. Když jsem řekl “Thank you”, odpovídali “You are welcome” nebo “Any other questions?”

Cca polovinu běžného personálu tvoří studenti, ale bylo vidět, že je to baví a ví co dělají. Oproti studentům v ČR, kde jsem se cítil jako pokusný králík dost rozdíl.

Na základě vyšetření a rentgenu bylo rozhodnuto o operaci, ale na chirurgii měli plně vytížené oba dva operační týmy a práci na den dopředu, takže mne zatím dali na pokoj. Ale pořád mi to krvácelo (dostal jsem zároveň injekci proti trombóze) a tak jsem si pokoj moc neužil a chvíli jsem šel pod kudlu.

Stihli se mně ale už zeptat, co chci k snídani (kafe, čaj, ovocný či černý čaj, chleba či rohlíky). Koukal jsem jak puk.

Odvezli mne na sál, kde si na mně pět lidí dvě hodiny vyhrálo. Přikryli mne teplými (!) dekami, zeptali se zda je to moje první operace, dali mi celkovou narkózu a pak si se mnou povídali. Tak 30 sec 🙂

Probral jsem se už cestou ze sálu na pokoj.

Pravidelně mne i ostatní na pokoji (3x za noc) chodili kontrolovat, neustále se ptali jestli je vše OK, dolévali pití, se vším pomáhali a vyzývali nás, abychom se nezdráhali je zavolat (tlačítko nad postelí), kdyby bylo cokoliv potřeba.

Nebudu už dále popisovat co se dělo, z výše uvedeného je zřejmé, že přístup místních zdravotníků je prostě znatelně lepší. Podobný pocit jsem měl jen z pražské střešovické nemocnice a z IKEMu. Prostě jsem se tu cítil v rámci možností dobře a věřil jsem, že jsou to profíci.

Nezmiňuju už ani kvalitní a různorodé jídlo, WiFi zdarma (1Mbps) a ethernet u každé postele, čárové kódy na všem co bylo moje, vizita která probíhala s notebookem a zapisovalo se tam vše důležité.

Pojišťění

Nemocnice problémy s mojí pojišťovnou neměla a náklady si vyrovná přímo s ní. Hotově jsem musel uhradit berle, protože ortopedické pomůcky v Rakousku prodávají soukromé firmy a pojišťovny moc neuznávaj.

Problémy měla moje pojišťovna, která nebyla schopná dohledat mou smlouvu (uzavřeno přes internet na www.cpp.cz), a tak jsem jim jí posílat emailem. Ale snažili se – nabízeli odvoz sanitkou až do ČR, 2x volali jestli něco nepotřebuji atp.

Policie

V Rakousku policie vyšetřuje každou nehodu se zraněním a reportuje to na soud. Policie tedy vyslechla mé kamarády, svědky nehody a přijela i za mnou do nemocnice. Seznámili mne se mými právy (pozvat si advokáta, zavolat si advokáta, nevypovídat), což jsem musel podepsat. Vyptali se i na to kolik beru, jaký mám majetek, co jsem pil, jak dobře lyžuju, jestli jsem měl obě lyže po nehodně na nohou nebo ne, jestli jsme měli ve skupině instruktora lyžování atp. V tu chvíli jsem měl pocit, že mne chce rovnou převézt do vazby 🙂

Uklidňoval mne, že to je normální postup, protokol si (v němčině) nechal podepsat a bylo. Bavil se se mnou anglicky, ale anglický protokol bych musel osobně podepsat na stanici až by mne někdy později vyzvali a samozřejmě se mi kvůli tomu nechtělo za čas znovu do Rakouska.

Máte někdo jiné zkušenosti s pojišťovnami, zahraničními nemocnicemi či policií?